Lezení v oblasti Českého krasu má poměrně dlouhou tradici. První lezecké pokusy lze datovat do období před rokem 1940, kdy byly některé partie skal využívány k ojedinělé horolezecké činnosti. První souvisle vylezenou cestou v Českém krasu byla Křížová (původně někdy nazývána Saská) ve Sv.Janě na Křížové stěně přes velkou jeskyni. Prvovýstup provedli němečtí lezci Störe, Metzner a Sedlak z DAV München začátkem 40 let. Zřejmě již před tím byla vícekrát dosažena velká jeskyně. O jednom z těchto pokusů někdy před rokem 1940 píše později A.Černík ve své povídce "Proč v Berouně tenkrát nezvonili klekání", kdy spolu se svými kamarády dosáhli na laně, které si vypůjčili od zvonu z berounského kostela této jeskyně - a to jim bylo kolem patnácti let. Tato skupina mladých lezců z Berouna (A.Černík, M.Lev, A.Šmajler, J.Schmidt M.Schüller) se potom stala základem Klubu českých turistů v Berouně. Stěna pod Křížem je pocho7 pitelně stále přitahovala, takže na podzim 1942 uskutečňují první přelez staré Křížové cesty a v květnu 1943 novou variantu z jeskyně přímo k vrcholu - Berounskou cestu. Tato skupina působila v Berouně od roku 1942 do roku 1945 a kromě lezení se hodně věnovala i průzkumu jeskyní. Při tom byly prostoupeny i oba velké kouty v Andělské stěně, objevena Schüllerova jeskyně a podniknuty prvovýstupy v Šanově Koutě (Bubnyho převisy - dříve Tři převisy , Pyramida a pod). Nový rozvoj lezení v oblasti Českého krasu nastává koncem 2. světové války a těsně po ní, v letech 1943 - 1950. V té době je hlavní lezeckou osobností oblasti F.Kutta, spolu s ním vytvářejí řadu prvovýstupů (které dodnes patří k hodnotným cestám) i J.Malík, I.Novotný, Z.Mareš a další. Většinu cest, které vznikly v tomto období, popisuje ve svém "Průvodci po středočeských vápencích" F.Kutta (zvláštní výtisk časopisu Horolezec, roč.2, č. 1, 1948). I v tomto druhém objevitelském období vznikají pod jeho vedením nové cesty nejprve ve Sv. Janě na Dušičkové stěně - Dušičková cesta v roce 1943 a Dušičková spára (dlouho považovaná za nejtěžší výstup v Českém krasu) v roce 1944. Začínají i pokusy o zdolání Trojúhelníkové stěny, která je v té době považována za největší lezecký problém oblasti. Celé toto objevitelské úsilí popisuje později F.Kutta v článku Horolezectví v údolí Kačáku (Turista č.3, 1969). Ve vlastním Srbsku začíná v té době systematické zdolávání hlavních stěn. J.Malík dělá na památku Vlasty Štáflové, tragicky zahynulé při bombardování Prahy koncem války, Vlastinu cestu na stěně, které podnes nese její jméno. Ve stejné době je vylezena F.Kuttou a Z.Marešem i Stará cesta na Štítku. Velmi zajímavou historii má Halina cesta na Blážině stěně. První část traverzu byla zdolána 21.7. 1945. O dva roky později se dostává F.Kutta s I.Novotným dlouhým traverzem ve stěně až pod velký vrcholový převis (dnešní stanoviště na cestě Mufi-Muf). Zde jsou nuceni slanit. Tuto variantu cesty dokončuje F.Kutta s I.Novotným až v roce 1950. Název cesty je spojením jmen 8 Hana-Libuše, dívek obou autorů. Název "Blážina stěna" vznikl na základě prvého průstupu touto stěnou nazvaného "Blážina cesta" podle Bláži Cvrkové (Karasové), výborné české lezkyně a pozdější mistryně sportu. Zhruba v téže době vzniká i Padák a Stará cesta na Pupku, o kterou se předtím marně pokoušeli lezci berounští, pražští i Němci. Prvovýstup nakonec provádí 7.8. 1944 F.Kutta a Z.Mareš s použitím jediné (!) skoby v klíčovém místě, celý zbytek výstupu byl jištěn jen smyčkami. Za vrchol tohoto období lze považovat Vypečenou cestu na Blážině stěně (1947). Vrcholová převislá spára byla tehdy přelezena "paternosterem" po smyčkách. Toto lezecké období dalo na vápencích Českého krasu vzniknout hezkým, dnes klasickým cestám nejlogičtějšími směry. Přitom je cenné, že cesty většinou vznikaly jako čistě lezené a že v Srbsku byla zaváděna pravidla blízká pravidlům pískovcovým. Ve svém prvním průvodci uvádí F.Kutta i pískovcovou klasifikaci. Rozvíjí se zde smyčkovací technika, kterou na pískovcích zavedl Joska Smítka. Po tomto období intenzivního lezeckého objevování nastává v padesátých letech značný útlum a v Srbsku nevznikají žádné nové cesty. Většina lezecké aktivity je v té době soustředěna do Vysokých Tater. Oživení nastává až začátkem šedesátých let kdy trojice L.Gaisl, J.Veselý a M.Albrecht podniká několik pěkných prvovýstupů a to zcela ve stylu dřívějších let. V této době vznikají takové cesty jako Jezuitská (Štítek), Lednová (Vlastina stěna), Helenčina (Pupek) a nové cesty ve Sv. Janě. Výstupy to byly na tehdejší dobu velmi kvalitní a velmi čistě provedené - byly při prvovýstupu jištěny pouze skobami (na Helenčině cestě se dobíralo na balkónku pod dnešním prvním kruhem) a teprve později byly skoby nahraženy kruhy. Souběžně s činností této trojice se v tehdejší pražské Slavii VŠ vytváří skupina nováčků, kteří začínají s horolezectvím a často jezdí i do Srbska (bratři Vysocí, O.Blecha, I.Bortel, V.Kazimour, J.Ulrich a další). V průběhu šedesátých 9 let tato skupina vytváří řadu nových cest. Její hlavní význam však spočívá v tom, že zcela mění styl lezení v této oblasti. Dosud zde platily přísné zásady stanovené objevitelskou generací, kdy se skob k přímému postupu nepoužívalo. V té době však dochází v celém světě k nástupu lezení s umělými pomůckami a tento trend samozřejmě proniká i do Srbska. Vůbec první cestou lezenou v Srbsku pomocí umělých pomůcek je horní část Direttissimy na Pupku (V.Kazimour - I.Bortel, 1963). Pro ilustraci - jak velké bylo nadšení a malé zkušenosti - na zmíněné cestě byly jako klíny použity neupravené odštěpky palivového dříví a jako nýt posloužil majzlíkem vysekaný otvor se špalíčkem dřeva a vrutem. Počínání této lezecké generace bylo pochopitelně staršími lezci sledováno kriticky. V časopise Turista v r. 1963 vyšel článek F.Kutty, v němž se sarkasticky vyjadřoval o počínání mladých lezců v Srbsku. Vytýkal jim hlavně přílišné používání skob a to, že první skoba na cestě kterou viděl byla velmi nízko (Listopadová na Blážině stěně). Velký význam pro lezení v Srbsku mělo vydání průvodce "Nepískovcové skalní oblasti v Čechách" v roce 1968, ve kterém oblast Srbska a Sv. Jana zpracoval F.Kutta. Tím oblast přestala být doménou místních znalců a otevřela se široké lezecké veřejnosti. Výsledkem byla řada nových cest, přitom škála horolezců, kteří v tomto období vytvářejí cesty v Srbsku je již daleko širší. Za zmínku stojí několik cest které má "na svědomí" Karel Bělina. V roce 1972 vychází nový průvodce V.Kazimoura "Český kras". Tento průvodce je významný a svým způsobem i historický hlavně proto, že změnil pískovcovou klasifikaci za nepískovcovou. Nová klasifikace jasně odlišovala volné lezení od technického a blížila se klasifikaci alpské, předchůdkyni klasifikace UIAA. V Českých zemích byl tento průvodce první s touto moderní klasifikací. V dalším období dochází k velkému rozvoji lezení a vzniká řada prvovýstupů, které si vyžádaly již v roce 1973 vydání dodatku k průvodci V.Ka